NENÁSILNÁ KOMUNIKACE

NÁSILNÁ A NENÁSILNÁ KOMUNIKACE

Neexistuje dlouhodobý emocionální vztah bez chronického konfliktu. Pokud dlouhodobý vztah postrádá neustále trvající diskuse, je ohrožen emoční vzdáleností, která brání autentickému vztahu. (Gottman, 1994)

Dr. Gottman identifikoval 4 přístupy a způsoby komunikace, které ničí věcnou komunikaci tím, že způsobují "emocionální povodeň": vyvolávají silný pocit ohrožení, který burcuje emoční část mozku (amygdala, limbický systém) a narušuje naší schopnost posuzovat situaci věcně. Mysl je pod vlivem emocí, schopna přemýšlet jenom z hlediska obrany anebo útoku. Tento způsob vnímání pak neumožňuje získat ve vztahu to, co potřebujeme anebo o tom diskutovat.

1. Kritika - kritizování charakteru partnera místo sdělení výhrady.

Kritika charakteru: "Zase jsi přišel pozdě. Jsi sobec, myslíš jenom na své pohodlí..."

Výhrada: "Je devět. Slíbil jsi, že dorazíš v půl. Už se to stalo tento týden podruhé. Jsem naštvaná a cítím se být opuštěná, když tady čekám:"

Zatím co sdělení výhrady může vést k vyjednávání a možné domluvě, kritika většinou vyvolá odpor a protiútok.

2. Pohrdání - je velmi ohrožující pro emoční stabilitu, vyvolává urážku a pocit znehodnocení.

Může mít formu sarkazmu anebo ironie. Větami typu: "Ty můj ubožáčku!... Jak mě vůbec mohlo napadnout, že bys tohle mohla zvládnout!," chce někdo ukázat jak je chytrý anebo vtipný, většinou na úkor druhých. Pohrdání je možné vyjádřit také neverbálně.

Znevažující slova anebo gesta míří přímo do srdce a znemožňují další diskusi.

3. Protiútok - pokud jsme napadeni, emocionální mozek nám umožňuje dvě reakce: protiútok anebo stažení se.

Pokud zaútočíme zpátky, konflikt eskaluje do většího slovního a možná nejenom slovního násilí. Pokud se protistrana stáhne, máme dojem vítěství. Toto vítěství vyvolává zranění a často ponížení na druhé straně, zvětšuje emoční mezeru a dělá spolužití náročnější.

4. Opevnění se za hradbou (stonewalling) - stažení se z komunikace.

Zatímco jedna strana je stále v emocích a vyžaduje kontakt, druhá strana volí stažení se, kterým dává najevo, že pokračování v komunikaci se pro ní stává bezvýznamné a zbytečné. Může to být odmítání odpovídat na otázky, poskytování vágních a nic neříkajících odpovědí anebo opuštění místnosti, partner si začne číst, dívat se na televizi, do mobilu..., čím dává najevo, že diskuse pro něj skončila. Odmítnutí komunikace často konflikt výrazně posílí, může vést k fyzickému násilí.

NENÁSILNÁ KOMUNIKACE - LASKAVÁ ASERTIVITA

Podle Rosenbergové (Rosenberg, 1999) je možné říct výhrady, které k druhému máme v klidu, směřovat k věcné diskusi o řešení a minimalizovat emoce, které potencují konflikt.

Rosenbergová navrhuje 5 kroků efektivního nenásilného přístupu:

1. Zdroj (source) - je potřeba mluvit přímo s tím, kdo je zdrojem problému. Tento bod se zdá být jednoznačný, lidé však často volí to, že si postěžují někomu dalšímu. Postěžování uleví emocím, nepomůže řešení.

2. Přátelský přístup (amicable approach) - cílem přátelského přístupu je zajistit, aby byl partner ochoten poslouchat a cítil se uvolněně. Rosenbergová doporučuje oslovit partnera jménem říct větu, kterou oceňujeme nějakou kvalitu vztahu s partnerem (velmi americké...:)).

3. Objektivní chování (objective behavior) - snažíme se co nejvěcněji a nejpřesněji popsat, co jsme zažili (viděli, slyšeli, vnímali...), místo hodnocení, kritizování a moralizování. Např: "Slyšela jsem, jak jsi mluvil nahlas, smál jsi se hlasitě, ostatní většinou mlčeli", místo: "Zase jsi řval jako debil a nikoho nepustil ke slovu".

4. Emoce (emotion) - po vyjádření faktů popíšeme emoce, které jsme v situaci prožívali (uvědomění). Rosenbergová doporučuje vyhnout se přímému mluvení o svém vzteku, který je často nejvýraznější emoce, ale má potenciál evokovat defenzivní reakci. Doporučuje ho nahradit citlivějšími emocemi. Místo: "Štve mně, když se takto chováš", radši: "Když takto hodně mluvíš, jsem v rozpacích".

5. Potřeba (need) - po tom, co vyjádříme své opravdové emoce, je možné vyjádřit také své zklamané naděje a neuspokojené potřeby. Např.: "Těšila jsem se, že si popovídám se sestrou. Potřebovala bych, abys příště dal prostor i ostatním si povídat."

Tento přístup má dva potenciálně problematické body:

1. Jak naložit se svou frustrací a agresí, které druhá strana vyvolá. Často je užitečné věnovat se diskusi až po tom, co se své emoce uklidníme.

2. Celý proces působí velmi uměle a zdá se být naprosto nepřirozený. Můžete mít dojem, že ho druhá strana určitě prokoukne a tudíž nepřijme. Zkušenosti ukazují, že tato nenásilná komunikace je efektivnější, než komunikace agresivní (kritizující, znevažující...) anebo komunikace pasivně-agresivní.

Partneři většinou ocení, pokud jím sdělujeme své výhrady věcným, nekritickým a neznevažujícím způsobem. Zejména muži (genderový stereotyp) jsou často schopni přijmout kritiku anebo odmítnutí, pokud je jím zdělena jasně, srozumitelně a bez emocí.

Nicméně, určitě jsou situace, kde je užitečnější být pasivní a stáhnout se anebo se chovat obranně, než zkoušet náročnou láskavou asertivitu. Nicméně, zkušenosti ukazují, že právě s lidmi, kteří jsou agresivní a manipulativní, kde máme dojem, že tento přístup nemůže být účinný, učinný často je..

V každé situaci jsou v zásadě tři způsoby reagování, volba je na každém z nás.

Zdroje:

Marshall Rosenberg, (1999) Nonviolent Communication - A Language of Compassion, Puddle Dancer Press

John Gottman, (1994) Why Marriages Succed or Fail, New York, Simon & Schuster